26.10.2025:
S mojí sousedkou, která má narozeniny několik dnů přede mnou, si každoročně přejeme již mnoho let.
Vzhledem k tomu, že letos na mě zapomněla nejenom ona, ale i oba moji hoši - přítel a syn - myslím, že
jsem toho 14. měla skutečně zemřít a tento fakt se nějak promítl v okolní realitě. Můj přítel tuto hypotézu
odmítl. Řekl, že by mi určitě přišli na hřbitov popřát.

     Vždycky mě bavila jazykověda. Ne tak jako mého ,,čínského doktora", který diagnostikuje z jazyka,
ale řeč, slova. Prolínání slov a jejich smyslů. Kdysi jsem se přihlásila na sánskrt, ale byli jsme jenom dva,
takže třídu neotevřeli.
     Myslím si, že slovo přát je spojeno se slovem příst, čili přást (přádlo). Tím, co komu - zejména hlasitě -
přejeme, upřádáme nit jeho života. Jistě si, doufám, že všichni, vzpomeneme na Kytici: ,,vrr, vrr, zlou to
předeš nit, chtěla jsi krále ošidit"... Zrovna včera jsem stahovala ze skupinky lidí (včetně sebe) spojených
dlouholetou neutuchající nenávistí jedné osoby souhrnná neštěstí. Často je nesmírně těžké až ,,nemožné"
takovou věc najít, zvlášť když se to v podstatě týká někoho jiného. Obyčejně na to přijdu náhodou.
Samozřejmě je to vždy alespoň okrajově spojeno s naší karmou podle vzoru ,,na každém šprochu pravdy
trochu" (vidíte tam tu nádhernou souvislost s německým slovem sprachen?). Dám příklad: k jedné mojí
kamarádce - té, co zemřela - se muži chovali až podivuhodně strašně. Automaticky, aniž by ji znali. Byla
z toho nešťastná a já jsem nakonec našla 150 let starou kletbu nějakého nenávistného zoufalce z nějakého
,,šantánu" v Praze na všechny zpěvačky - herečky, co ukazují nohy. Kletba i po té době působila do okruhu
cca 100 km. Dana se toho vešla (jednou jsme spolu zpívaly Rybovku v Rudolfinu a ona si vzala šatičky
nad kolena. Strašný. Aspoň vidíte, jak důležité je vhodné oblečení). Když jsem kletbu zneškodnila, vše se
okamžitě změnilo. Takové věci lze zbavit pouze člověka, který si ji nezaslouží nebo aspoň z drtivé většiny
nezaslouží. Pak se ale předpokládá, že se nad sebou zamyslí a pokusí něco udělat s tím zbytkem, s typem
chování či jednání (nebo nejednání), díky kterému se na něj kletba nalepila. Ale mnohdy jsme v tom opravdu
nevinně a pak vem čert každého, kdo něco takového z huby vypustí. Prodírat se takovými zplodinami chorých
mozků je ale velice namáhavé a pro mě je to neskutečná ztráta života. A přebojovávat důsledky takových
projevů závisti, zášti, žárlivosti a nepřejícnosti je opravdová ztráta našich životů. Stokrát raději budu napravovat vychylující se zemskou osu, než se hrabat v nekonečných ubohostech takovýchto nízkých hovad. O co jednodušší
by bylo, kdyby tu takoví lidé prostě vůbec nebyli. Ale dlužno poznamenat, že není samozřejmost, že se taková
věc zachytí. Vždyť to už bychom byli na prach, když uvážím, jaké jedy na nás padají ze stále se rozšiřující se
,,druhé strany". Lze se tomu ubránit. Vy víte, kdo jste (i když si myslíte, že nevíte, Ivano). A teď se ještě ukáže,
kdo jsou oni.

Občas, jako teď na začátku týdne, si říkám, jestli ten Fígl má dnes ještě nějaký smysl. Vždyť všechno víte.
Ale druhý den jsem jela do Prahy a slečna, když odcházela, řekla sotva znatelně káravým hlasem, že jsem 
již dlouho nic nenapsala a dodala, že je na Fíglu závislá. Druhý den mi přišla nová faktura za doménu, takže
jsem se zamyslela ještě vydatněji, protože mé výdaje za léčení v říjnu značně překročily mé příjmy. Ještě týž
den večer mi zavolal nějaký muž z Moravy, že čte můj web a rád by mě navštívil v rámci duchovního rozvoje.
Odpovědi chodí rychle. Takže jsem to ,,vzdala".
     Tímto chci tedy poděkovat K., že se ujala sponsoringu na tyto dva roky, a stejně tak paní F. za totéž
v minulém období. Pánbůh vám to oplať na dětech.

28.10.2025::
Semtam mi někdo zavolá nebo napíše: je mi nějak divně, mám nějaký divný den; nevíte, co se děje?
Nic. Neděje se nic. Přesněji řečeno - je to to všechno, co se děje a co se dít má. Snažte se tyhle dny
odpočívat. Ze soboty na neděli by se už mnoho věcí mělo vyjasnit. Mohlo by se nám už možná i lehčeji
dýchat. Zítra? Zítra nebude nic. Zítra odpočívejte. Vyhýbejte se studenu, chladnu.
     Já vám popíšu, jak například vypadá ,,divný den". Vzpomínám na jeden jarní. Vlastně to začalo už
týden předtím. Jela jsem do Prahy. Na Vyšehradě se zasekl semafor a svítila stále červená, takže asi 3 km
aut, tj. až někam na Barrandov, stála dobrou půlhodinu na semaforu na Vyšehradě. Paní, se kterou jsem se
měla setkat, kromě různých problémů na cestě ztratila - opět - telefon. Začaly jsme o 40 minut později, ale
nakonec vše klaplo, bez chybičky.
     O týden později jsem jela opět. Tentokrát se mnou jel i můj syn. Nepochopitelně zdržoval, přestože bylo
jasné, že i on už sotva stihne svoji hodinu, na kterou jede, aspoň ne včas. Přešlapovala jsem venku už asi 10
minut a rostla. Nakonec jsme vyrazili, o dobrých 15 minut později, než bylo třeba. Přijeli jsme na takovou blbou
křižovatku - už jsem o ní jednou psala. Stálo tam pár aut ve frontě a kamión v cestě, napůl na nájezdu. ,,Aha, 
tak ještě nehoda...", vzdychla jsem si a již podruhé jsem vytáhla telefon, abych posunula schůzku o další kousek.
Po chvíli jsem si všimla, že pod kamionem na druhé straně jsou vidět nohy ležící a dvoje pohybující se. Oni tam
někoho resuscitují, říkala jsem synovi. Po pár minutách nás objelo auto, které zřejmě z většího odstupu vidělo,
že kolem motorky, která ležela v našem pruhu, lze projet. Následovala jsem ho a projela jsem kolem nehody.
Na vteřinu až dvě jsem zahlédla muže ležícího na zemi; vysoký hezký štíhlý urostlý muž kolem čtyřicítky, ležel
na zádech se zavřenýma očima a klidným výrazem. Bez viditelného zranění. Nad ním stál jeden zdravotník
a druhý se zoufale snažil muže přivést k vědomí. ,,To nedá", zavrtěla jsem hlavou (později během práce se
náhle doprostřed věty ozvalo ,,nepřežil"). Bylo to na Zelený čtvrtek. Byl to jediný mrtvý na silnicích za celé
Velikonoce. Motorkář chtěl zřejmě profrčet kolem zatáčejícího kamionu, ale nepočítal s dlouhým přívěsem,
který ho smetl. Když jsem se pak zamyslila - stala se nehoda, někdo pak volal policii, záchranáře, z Písku je to
tak 10 minut, pár minut už ho oživovali... Kdy se nehoda asi mohla stát? Zhruba před 15 minutami. Právě když
bychom tudy projížděli.
     Práce byla velmi dlouhá a velmi výživná. Když jsme se pak pozdě večer vraceli domů, na dálnici v kopci
u Dobříše mi praskl rozvodový řemen. Jsem naštěstí vybavena chladným rozumem a pohotovým jednáním
v krizích, takže jsem ještě stačila zajet mírně šikmo za čáru. Zavolala jsem příteli a ten k nám poslal odtahovku.
Když jsem seděla v autě a s přítelem na telefonu jsem zkoušela různé funkce, auto se najednou odbrzdilo a začalo couvat, aniž jsem si toho všimla, a já jsem zajela, za zuřivého bouchání mého syna do předního skla, částí zadku do dálnice. Za tmy. Přítel na druhém konci telefonu, který jsem hodila na zem, málem omdlel. Auto nešlo nastartovat a jedinou možností bylo pustit ho ještě dál do silnice a pozvolným obloukem, protože při prudším stočení kol bych se zašprajcovala na místě, se dostat zpět za čáru. Hodila jsem rychlé oko dozadu, jak daleko jsou světla přijíždějících
aut, a usoudila jsem, že bych to měla stihnout. Zařvala jsem na syna, ať utíká co nejdál od auta.. No - stihla jsem
to, jak asi tušíte. Když jsem pak vystoupila z auta, zjistila jsem, že jsem zastavila na samé hraně obrubníku zvýšené
vozovky. Ještě tak 8 cm a padla jsem na bok. Policie, které jsme to nahlásili a která má v takovém případě přijet
do 20 minut a nepojízdné auto na krajnici obestavět a opatřit kvůli bezpečnosti svíticí šipkou, zavolala za hodinu
a půl: ,,Tak jak jste tam na tom..?" 
     Když jsem v telefonu mluvila s mužem z odtahovky (přijela za třičtvrtě hodiny), dával mi instrukce: ,,Běžte
rychle od toho auta, co nejdál do strany, aspoň deset metrů!" Odvětila jsem, že to asi nepůjde, protože po obou stranách je téměř kolmá skála a do strany nemáme ani půl metru. Když pak přijel, vystoupil z auta, podíval se
a řekl jen: ,,No vy jste si teda vybrali místo..". Když jsem pak tudy jela někdy příště, všimla jsem si, že pouhých
asi 30 m od místa, kde jsme stáli, stojí u krajnice malý bílý kříž, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla.
     Cesta domů v kabině auta, kde by mi hodně bodlo, kdyby se topilo, s vůni stromečku zavěšeného blízko mé
hlavy, byl ale zdaleka nejtraumatičtější zážitek. Když jsme konečně dojeli a já jsem toporně vystoupila z auta,
pronesla jsem tichou modlitbu: ,,Bože, dej, ať už se nikdy nevracím domů odtahovkou. Dej, ať už nikdy nemusím poslouchat Rádio Kiss".
     Druhý den mi řekli přátelé, že to odpoledne, kdy jsem byla v Praze, bylo v naší oblasti zemětřesení. Už
potřetí.
     Tak tomu se říká ,,takový divný den".

4.11.2025:
K té příhodě s autem bych chtěla podotknout ještě toto: na dálnici, za tmy, v pozdní hodinu u nás zastavilo
minimálně osm aut, zda nepotřebujeme pomoc. 

Před několika dny moje matka položila mému synovi svoji obligátní otázku: ,,Co je nového ve světě?" A on se
rozhodl jí zase jednou po čase odpovědět. Řekl cosi o dronech na Ukrajině. Matka pokývla vážně hlavou
a pravila: ,,Z toho ještě bude válka; ach jo". Zřejmě jsem svého prorockého ducha zdědila po  ní.

Když se mi zhruba před týdnem ukázalo, že v nejbližších dnech zemře nějaký náš vysoký představitel,
při troše štěstí dva, doufala jsem v Babiše a v zákrytu Pavla. Je ale třeba uvědomit si, že církev byla také vždy
významným zdrojem moci. Kardinál Duka sice v posledním roce dvou mluvil rozumně, ale myslím si, že se spíš
na poslední chvíli pokoušel spasit svoji duši.
     No každopádně doufám dál. ,,Bude umírat (konečně) to největší zlo", byla předpověď na toto období 
a samozřejmě i pak na další. Bude se pokoušet zemřít i Zlo v nás. Může to i dosti bolet.

5.11. 2025:
Bylo - je jasné, co znamenalo ,,... to největší zlo"? Znamená to lidé, kteří stojí či stáli za tím největším zlem.
Zmizení ,,očkovaných" ještě až tak mnoho neřeší, ale tohle už ano. Protože to je teprve ta správná
spravedlnost.

Jak tak přebírám ty stohy věcí po matce, zabředla jsem do ,,oddělení církve a náboženství". Opravdový humus.
Stačí jen názvy těch demagogických spisků. Několik tašek. Nové, nikdy neotevřené. koupené z poslušné
povinnosti. Bylo by za ně hodně dobrých obědů. Obrázek Duky s vlastnoručním podpisem samozřejmě nemohl
chybět. ,,Podívej se", ukazovala jsem fotografii synovi, ,,tomu se ani nechceš podívat do očí". (Ostatně totéž
jsem mu říkala nad fotografií současného papeže, kterou má matka povinně vystavenou na stolku u svého křesla.
Ne že by se na ni někdy podívala. Ne že by ho kdykoli zmínila). Napadlo mě - jak jsem psala, že Duka rozumně
mluvil v posledních letech - třeba se chtěl nebo měl za úkol infiltrovat do nových cílových skupin, kdo ví. Není
nad to, vzbudit důvěru.
     Dost se mi líbila hláška z jednoho letáčku ,,Žijeme, protože Bůh dal přednost našemu bytí před naším nebytím".
Připomíná mi to úsloví typu ,,S ženskou zle, bez ženský ještě hůř". Každopádně Člověk z toho nevyšel zrovna
nejlépe. Vypadá to, že skupina ,,Bůh" zasedala a rokovala hodně dlouho a prakticky polovina byla proti. Nakonec
tedy prošel, ale samozřejmě - kdykoli se dá cokoli přehodnotit.

     V tomže letáčku se také píše: ,,Bůh je skutečná osoba, se kterou lze navázat vztah". No pokud vím, tohle je
slovo od slova doménou Krišnovců. Křesťanské náboženství si zakládá na pravém opaku: Bůh je jakési mysterium, rozhodně odosobněné, projevující se tu jako hořící keř, tu jako nějaký ten růžový oblak, se kterým si ale určitě nepokecáte. Hodně uhozená verze a matematické faux paux je jeho trojjedinost. Je složen ze třech částí, z nichž jednou je on sám. Svého syna podle všeho zplodil, s ohledem na tu podobu mraku, dost nápadně stejně jako
řecký bůh Zeus. Je to samozřejmě blbost. Marie ho měla s Římanem. Bůh nás stvořil k obrazu svému, nicméně je hříchem chtít se podobat Bohu. Katolíci, katolíci, zamyslete se nad sebou. To stvoření k obrazu svému mi ale
evokuje Poselství plejáďanů. Četli jste to? Já z donucení. Je to jeden z nejnebezpečnějších zvratků, se kterými
jsem se kdy setkala.
     Taky se mi líbilo, jak sofistikovaně matka zařadila do souboru ,,náboženské" tenký slaboduchý spisek z roku
1897, novelu (novella) pod názvem JAN HERODES. Okouzlující přehmat ducha.

     No a taky jsem tam našla dvě vydání časopisu CHARITA. Rok 1992 a 1993. Na titulní straně bylo formou deseti
tučných hesel vyznačeno, čemu hlavně se Charita věnuje, na co vybírá. 1992: ,,STAŘÍ, UPRCHLÍCI, DĚTI, UKRAJINA,
CHORVATSKO, SOMÁLSKO, OŠETŘOVATELSKÁ SLUŽBA, BEZDOMOVCI, CHUDÍ". 1993: ,,DĚTI, SOMÁLSKO,
UKRAJINA, CHORVATSKO, BOSNA-HERCEGOVINA, STAŘÍ LIDÉ, UPRCHLÍCI, CHUDÍ, BEZDOMOVCI, VĚZNI".
Chci vám jen ukázat, že Ukrajina je dobrým bestsellerem již řadu let. Těžko se jí bude vzdávat se prvního místa.
A vůbec místa.

10.11.2025:
Kdysi dávno ke mně přišla jedna dívka. ,,Tohle jste si ale přinesla už z minulého života," řekla jsem jí v jednu chvíli. 
,,A nevadí, že na minulé životy nevěřím?", odpověděla mi. ,,Nevadí," řekla jsem jí já, ,,mému systému to v práci nepřekáží."
   Nevadí, že nevěříte na minulé životy, však se z nich kvůli tomu neztratíte. Nevadí, že nevěříte na změny k lepšímu. Důležité je, aby se staly. Důležité je, že se staly. Nevadí, že nevěříte na své dobré výsledky. Důležité je, abyste jich dosáhli. Důležité je, že jich dosahujete.  

17.11.2025:
Rekord v objednání u doktora mezi mými známými zatím drží kamarádka, která je na vyšetření očí objednána 
na únor 2027.
     Počátkem loňského roku se mi v řadě různých věcí ukázalo, že oficiální medicína bude postupně přecházet
do alternativy, až se v ní zcela rozpustí. No s takovou je to dost pochopitelně a pravděpodobné.

V neděli dávali film Kladivo na čarodějnice podle stejnojmenné knihy. Na dohled od Petrových kamenů, kde
se čarodějnice měly slétat, bydlí dva moji bratranci, na Petrovy kameny chodí na procházky. Vždy mě toto
nádherné místo, kde bydlí, fascinovalo. Absolutní rovina rovnoměrně obklopená masívem hor. Teprve asi
před třemi roky, když jsem se tak rozhlížela kolem dokola, mi došlo, že je to obrovské pravěké jezero. Když 
jsme tam byli letos, potvrdila jsem si to pohledem do nějakého výkopu, neboť kameny v hlíně nebyl štípaný
kámen, ale velké oblázky. Nádherný odkaz prehistorie.
     V pondělí ke mně přijel muž, který mohl být dvojvaječným dvojčetem jednoho z mých bratranců
v mladší verzi. No je to normální? Tato práce byla jedna z těch, o kterých říkám ,,zaplaťpánbůh, že je taková
vždy pouze jedna za uherský rok". Nezáživná a nudná, co se týče nějakých zajímavostí, myšlenek, převratných
objevů, pochopenní, slovních a významových přesmyček, dechberoucích mouder a zajímavých příběhů
z minulostí.. ,,Potřebuji přeprogramovat svoje programy". Nic, pouze přehazování drátků. Chudák, ještě na to
přijel z takové dálky. Ale co naplat - když spojovatelna nespojuje, je třeba udělat základní servis, aby duše mohla dostávat zprávy, které potřebuje ke svému pochopení a rozvoji. Pár dnů před ním přišel pán, který po několik
prací na otázku ,,rozumíte tomu?" stejně jako tenhle vždycky zavrtěl hlavou: ne. Naštěstí už nevrtí. Vždyť přece
všechno, co říkám, je nad slunce jasné. Co je na tom k nepochopení? To byl vtip.
     Zato dvě dámy druhý den - to byla jiná liga. Taky tu ligu už hrají o dost let déle. Obě kvetly a obě nezávisle
se zamýšlely a vzpomněly na to, v jakém duševně a psychicky zuboženém stavu ke mně přišly poprvé. Ano -
přiznám se, byla jsem zase jednou pyšná, jako matka na dítě, co se jí povedlo.
     Já z toho všeho řeknu asi jen jeden bod. Toto téma už začalo před několika lety, tak před šesti lety se objevila
věta ,,je třeba vrátit se před sv. Václava", v posledním půlroce se předvedlo v různých zajímavých detailech a obrazech, ale tentokrát se objevilo velmi naléhavě a hlavně aktuálně. Ukazovalo to na moudrost a obrovské
vědění, nám už naprosto neznámé, které tu vládlo ještě do dob Libuše, ale zejména ještě předtím. Tento vjem,
pocit, který jsem, a ne poprvé, při tom měla, je prakticky nepředatelný. Ale velkolepý. Věděli jsme, aspoň většina, mnoho o věcech, o kterých dnes nevíme, že vůbec existují či existovaly a že bychom mohli něco takového znát.
Byli jsme naplněni jiným duchem. Měli jsme jiný způsob prožívání, o myšlení ani nemluvě. Není možné se je
odněkud naučit. nejsou o nich již žádné zprávy. Ale: už několikrát se mi ukázalo - včetně pocitového pochopení,
že budeme schopni získávat vědomosti způsoby, které dnes již nejsou ,,možné" a uvěřitelné. A pro mnohé pochopitelné. Já osobně si nemyslím, že by bylinkářství například mohlo vznikat způsobem pokus - omyl.
Aspoň ne v dávných počátcích. Určitě byli lidi schopni se s rostlinou ,,domluvit". Vždyť  i zvířata, jako například
pes, si očichají rostliny a z důvodů, které znají jen oni, je spásají. Můj setr mi k mé radosti ožíral takové ty krásné
velké zvonky, které jsem stále vysazovala ke zdi chalupy a které se tam z důvodu psa nikdy nestačily zabydlet
a rozrůst. Chci vám ale vyprávět jeden příběh, resp. jeho fragment, který se mi ukázal. Škoda, měla jsem v tom
zůstat déle, asi bych se dozvěděla víc.
     Během jedné té práce mi před očima začaly běžet...byly to takové malé světlounce modré mozaikové 
kamínky, na kterých byly černě namalované nějaké znaky - vždy jeden znak přes několik těch malých placatých kamenů. Písmo mi nepřipomínalo nic, co bych znala. Odvíjelo se mi to svisle před očima jak běžící pás. Po chvilce
jsem to zastavila (to jsem možná neměla dělat): takže co říká ten příběh? A  - vlastně mě to dost překvapilo -
začalo to okamžitě  číst. Toto byla první slova: ,,Nemohu vám vyprávět tento příběh, neboť nám byl vymazán
z našich hlav. Cizí byli upřednostňováni a vlastní byli ..." Bohužel jsem zapomněla to poslední, velmi přiléhavé
slovo, ale možná si jednou vzpomenu. Něco na způsob ,,znesvěceni, zneváženi.." Zkrátka zrazeni.
A dále jsem se dozvěděla malý úryvek - moment ze života a ze smrti sv. Václava. Příběh mluvil o ztrátě,
o velmi násilném vymýcení moudrosti a vědění, které tu do té doby byly a vládly. Babička Ludmila tu byla
označena jako fanatická katolička, přívrženkyně násilné římské ..reformy". Malého Václava ukradla jeho matce -
to víme - a ,,vychovávala" ho pro tento nový světový směr. Jako pohůnka pro novou cizí říši. Od tří let mu dávala
pít ,,svaté nápoje", jejichž následkem se stal z Václava epileptik. Nevzpomínám si, jestli to bylo součástí příběhu,
ale naprosto jistě byly nápoje obohaceny ještě nějakými zaříkáními. Popisovalo to Václava jako zasmušilého,
zadumaného, stranil se lidí.. Mátlo mě, že to jasně opakovalo ,,po jeho smrti". Říkala jsem si - no asi člověk může
být zasmušilý i po smrti, ale proč to má být důležité... Moc jsem tomu nerozuměla. Ale teprve teď jsem si
uvědomila, že je to hodně podobné jako když jsem před pár lety - to si asi vzpomenete, byl to ten rok, co začalo masivní očkování - opakovala, co mi bylo sděleno: ,,na samém konci roku zemře velmi mnoho lidí". A když se pak
,,nic nestalo" a já jsem se ptala, jakže to teda je, odpověď byla: ,,na konci roku zemřelo veliké množství lidí". Asi
před dvěma týdny jsem si na to opět vzpomněla a najednou mi to došlo: Zemřely jejich duše a jejich duchovní
těla. Je to mnohem větší smrt, než když zemřete tělesně. Je to smrt totální a definitivní. Úplná. (Všimněte si
slovní hříčky ,,totální smrt". Todt je německy Smrt). A tohle se zřejmě stalo v životě sv.Václava. Z hlavy mu,
podobně jako dnes očkovaným, byla vyňata možnost plného vnímání, uvědomění si a příčetnosti. Ve ,,spisku"
se jasně psalo, že se Václav totálně zbláznil. Během vyprávění se kachličkový zápis změnil na slovo ,,pergamen"
a já si myslím, že mozaikové vyprávění bylo o mnoho starší a mluvilo prostě o zlikvidování a zániku vědění. Jakýsi pergamen z doby sv. Václava pak vyprávěl jeho příběh. Další pokus o celkovou likvidaci veškerého vědění lidstva.
To, že Čechy - české knížectví odolávalo o tři sta let déle okupaci Říše římské tedy zároveň znamenalo, že se
u nás bránilo a dochovalo pradávné vědění a nepřeberné znalosti, umění a vědomosti o tři sta let déle, než jinde.                Takže dále: Boleslav a další se usnesli, že tohle už nejde a rozhodli se, že Václava zajmou a někam zavřou.
Když ho přepadli u dveří kostela - nějací dva muži, zatímco Boleslav s nějakým svým bratrancem stáli opodál
nějaké dva, tři metry - Václav dostal v leknutí záchvat. Urputně se bránil, a to už přiskočil i Boleslav s bratrancem.
Václav v zuřivosti vytáhl dýku, kterou seknul po Boleslavovi, a jak se s ním Boleslav potýkal, v podstatě, aniž
chtěl, ho probodl. Zoufal si, byl velmi nešťastný, protože tohle vůbec nechtěl, chtěli Václava jen uvěznit. Dodnes
mi nějak nesedělo, proč se Boleslav tolik kál a sžíral, jestliže se ho chtěl zbavit. Tohle už mi smysl dává. Příběh
ale chtěl především zdůraznit, že tohle se snaží nám udělat. Zničit všechno vědomého v nás a zničit možnosti,
jak se k takovým vědomostem znovu dostat. V posledních měsících se mi několikrát objevilo: budeme vědět
a dokonce i umět věci tak, že je prostě najednou budeme vědět, aniž bychom si byli schopni uvědomit, jak jsme
se takovou věc dověděli nebo se ji naučili.. Přijde k nám prostě najednou ta vědomost bez předešlého učení se.
Přijde vám to hodně přitažené za vlasy, hodně nesmyslné? A já asi dělám co?
     Ten příběh měl ještě malý dovětek. Zmiňoval jakési ,,staré Ježíšovské vědění" a možná i umění žít, přičemž
určitě nemyslel toho Ježíše, kterého my pokládáme za toho jediného. A zároveň nutnost přidat se a opět
navázat na velmi staré egyptské vědění, které bylo ještě dřív před tím, které myslíme my. A co je nejpozoru-
hodnější, zřejmě je to jedno a to samé s tím ,,ježíšovským".
     Neuměla bych popsat písmo, které jsem viděla, snad jen dva znaky, kterých jsem si všímala nejdéle: jeden
vypadal trochu jako obrácené R a druhý jako mašle.
     Nic, co nás teď potká, nebude pravděpodobně podobné ničemu, co jsme kdy běžně zažili.
A včera mi najednou blesklo, že téma toho pána je asi přesně to, co teď právě svět čeká.

21.11.2025:
Ještě bych ráda pokračovala v minulém příběhu. 
Boleslav bych prchlivý, proto zareagoval impulsivně na Václavův výboj. Ale to byl Václav taky. Před pár lety
jsem se ptala, jaký byl Václav. Můj zdroj vždy odpovídá v podstatě na to, na co chce sám, a tím eliminuje vaši
hloupost, svoji podřízenou služebnost, řekne vám, co opravdu potřebujete vědět a především vystihne vždy
ryzí podstatu a důležitost. Odpověď tedy zněla: ,,Neměl problém sáhnout po meči". Těžko se můžete dostat
k moci, nepoužíváte-li sílu. Máme zvláštní odpor k síle, protože si ji pleteme s násilím. V tom má taky prsty
katolická církev, protože nás to tak naučila. A neproklela nám jen fyzickou sílu. Vzpomeňte - chudí duchem se dostanou do království nebeského. Dokonce rovnou, bez námahy, bez čekačky, s ,,kartou výhod". Být chudý
duchem se tedy tímto doporučuje. Přitom šikovně odstranila z ,,bible" - z Nového zákona pasáže o inkarnacích
(měla jsem jednu žačku, co šla studovat theologickou fakultu. Tam je to v rámci dějin církve a náboženství učí, předkládají necenzurovanou verzi, ale hodně se prý u toho ošívají), je tam plno zmínek, neboť Ježíš o inkarnacích 
mluvil běžně. Naši předci umírali hrůzou, že se nějak proviní proti božímu zákonu a budou navěky pykat
v plamenech pekelných. Není divu, že jsme ohledně  použití síly a vlastního sebevědomí všichni tak zablokovaní,
čím ,,hodnější a pokornější" předci, tím hůře.
     Václav chtěl být ,,svatý", ale po svém, ne po jejich. Chtěl jet na vlnách svého náboženství. Náboženství´ = jet
na bohu, na vlně boha. Na-boženství. Bůh je naše vnitřní síla. Ale naše vlastní. Bůh je všechno v nás, co spěje k našemu  blahu i blahu lidstva. K rozkvětu a prosperitě duchovní, a tím i všeobecné.
     Říkáte - ,,já nepotřebuji mít moc!"? Dobrá, ale nezapomeňte, že opakem moci je bezmoc. Neschopností
mít moc je nemoc. Je zvykem slovo ,,moc" vždy eliminovat, chápat jako ,,moc nad někým". Ale co moc
nad sebou, to není moc? Mít moc nad sebou neznamená dělat sebe nešťastného, znamená to povolit si své
vlastní názory a postoje, znamená to ovládat se, pokud by opak měl přivodit neˇštěstí nám i ostatním. Chcete
být bezmocní? Ale to už jsme, ne? Podívejte se, kam nás zavedl náš alibismus, naše bání se pekla už tady
na zemi. K peklu už tady na zemi. To přestavování naší víry, naší duše, naší ,,pokory", naší pravdy, naší
moudrosti - v absolutní nemoudrost, naší slepí víry, naší obrany; našeho boha. Je lepší mít slepou víru v sebe
než v něco jiného, někoho jiného. Boleslav měl pravdu, ale neměl ji brát zpátky. S Václavem by to bylo peklo,
ještě zavčas by se osvobodil, aby to tu zmrvil. Boleslav se měl na věc dívat jako na dílo osudu, proti kterému
jsme všichni do jisté míry (zaplaťpánbůh) bezmocní. Kdyby se držel své pravdy, byli bychom dnes vychováni 
všichni jinak, ve větší hrdosti, cítění a ctění vlastních kořenů.

26.11.2025:
Zima: myslím, že bude dlouhá a těžká. Ale pro přírodu to bude dobře. Původně měly být i obrovské mrazy,
ale tato předpověď už pomalu odplývá a nemělo by to být zdaleka tak hrozné.

Paní Preiningová, děkuji moc za med. Vzkazovala jste sice, že 1 lžička denně, ale já myslím, že to je tak
týdenní dávka. Zdá se, že vaše rakouské včeličky snášejí koncentrovaný propolis, už z množství namočené
špičky malíčku se mi zatočila hlava.  V Rakousku by vás mělo čekat mnoho slunečných dnů, které vám my
tady můžeme jen závidět. I když první sněžení dnes u nás taky stálo zato.
     Když už jsme u té dobročinnosti - pokud vám někomu přebydou hliníkové klíče (do zámku, na odemykání
(nebo zamykání)) či máte v blízkosti výrobnu klíčů, kde by byli ochotni zříci se zmetků, byla bych vám za takové
vděčna, stále se mi hodí další. Děkuji pěkně.

Za sebou máme dva významné body, a to 15. listopad  - ten byl opět pro změnu pod heslem smrti, přesněji
přežití nebo nepřežití, a druhý 24. 11. s přechodem na 25., tedy na včrejšek. Tam šlo o absolutní pád do temnoty anebo namísto toho vykročení, definitivní vykročení ke světlu. Ještě do dneška dlouhodobě platilo ,,přes velkou
tmu, do stále houstnoucí tmy", ale to se začalo během dnešního dne též rozplývat. Jdeme tedy za světlem, a to
už pouze jenom za světlem. Může se ve vás tvořit a narůstat optimismus. Pesimismus nebude věrným bratrem,
který jej pak jako vždy opět vystřídá.

V minulých obdobích se témata řadila za sebou takto: cíl: krása - zdraví, přecházející do radosti.
                                                                                                       pokračování zítra

27.11.2025:
Hořký čaj doporučuji NEpít od teď do 21. prosince. Pak 1 týden ANO a pak 2 týdny NE. Pak můžete, ale podle 
pocitu. Každopádně NE víc než 2 týdny, pak vždy na 2 týdny přestat. Určitě ANO od 17. března.

,,Brzy tě naučím rybařit, jezdit na koni a střílet z pušky. Naučím tě, jak přežít v tomhle světě" (ještě týž den ho
zastřelili; v tom filmu), říkal dnes David Duchovny v jednom filmu.
                                     (omluvte pauzu na nemoc)
pokračování (28.-29.11):
V dnešním ,,dnešním světě"  jsme zvyklí, že ,,přežít v tomhle světě" znamená podvody či podvůdky, ,,úlevy",
vykrucování se, obcházení povinností, optimalizace, ,,neslyším nevidím"... Zkrátka do ničeho se nenamočit, plout
po hladině, přežívat lacino, jen pro sebe výhodně, snadně, i když to jiné lidi bude stát život nebo to zničí jejich
práci, naděje a sny. Ale tohle ve skutečném světě není možné, protože tím skutečný svět zničíme. není možné
žít ve světě bez toho světa. ,,Přežít v tomhle světě" může znamenat vždy jen to, že nikoli navzdory nám, ale
ve spolupráci s námi a teď dokonce ,,díky nám" tento svět přežije. Díky jedněm, navzdory druhým. Svět, který
je teď ,,těmi druhými" připravován, přežít nemůže, neboť člověk ničí nejen jej, ale i sebe, tím, že ničí tento svět
pro žití našich dětí. Když nebudou naše děti, nebudeme my. Přežít znamená přežít v našich dětech. Svým
počínáním ničí člověk přímo lidské plémě, lidskou genetiku, lidskou podstatu. ,,Ti druzí" se domnívají, zničí-li nás,
budou tu oni. Omyl. Zničí-li nás, zničí automaticky sebe. Budeme-li tu vedle sebe, my a oni, ještě po jistou dobu, budeme přežívat v nekonečných, opravuji: konečných útrapách. A zkáza nebude daleko. Přežijeme-li pouze my,
svět udělá nepředstavitelný ,,kvantový" skok - pokusím se někdy popsat aspoň něco z toho, co jsem viděla.
Pokud přežijí pouze oni - a to je ten omyl. Nic takového neexistuje, nemůže existovat. Oni bez nás nemohou
existovat.
     Parazit nemůže existovat bez hostitele. Většina živočichů včetně lidí má v sobě běžné parazity typu roupy, škrkavky, vlasovce a mnohé jiné. Větší hmotnost, než doufáte. Vezměme si za příklad například vlasovce. Velmi stručně: malé druhy vlasovce, který je poměrně běžný, se stejně jako jiní běžní paraziti množí v napadeném
organismu do té míry, aby svého chlebodárce nezahubil. Těsně na hranici. Zhruba jako naše vláda. Je ale velký
druh vlasovce působící na Filipínách, který se vám klidně prokouše... no je 7 minut po půlnoci, tak to asi není
nejlepší téma. Trochu Noční můra z Elm Street. Klidně napadne vaše srdce a je po vás. Tímto druhým typem
parazita je ta druhá strana našich spoluobčanů. Ale po nás už tu není nikdo, kam by se mohli přestěhovat, když
si nás vybijí. Na svých běžných lidských systémech nevědí, že tomu tak je. Nevědí, že nejsou sami životaschopní.
A přitom stačí se na sebe na chvíli zadívat. Vítr vířící kolem jejich hlav se řítí proti nim, nemají ho v zádech. Nežene
se, stejně jako svět, jejich směrem.
     ,,Parazit" není dostatečným příměrem. Protože parazit má svoji strukturu srovnatelnou s jinými. Může požírat
další druh a může požírat sebe navzájem. Má svoji podstatu. Ale lidé dostatečně přeočkovaní ji ztratili, je u nich
nenapravitelně zničená. Nevratně, neodvolatelně. Je to jejich veliká mýlka, že žijí sami ze sebe. Přežívají jen díky
naší solidárnosti, našemu pocitu sounáležitosti, díky našim duchovním tělům, o která se s nimi dělíme jako o oběd.
Ale oproti Ježíšovi nebo alespoň legendě my svůj bochník nerozdělíme tak, aby se z něho najedl celý zástup a my jsme nehladověli... Kromě toho, uvědomme si, že duchovní tělo není dalamánek. Duchovní tělo je to nejcennější,
co máme. A dělením, půjčováním druhému se kromě jiného taky pěkně zahnojujeme. Pamatujte si: žena, fajfka
a duchovní tělo se nepůjčují. Navíc na úrok, který zaplatíte vy. Pokud zlikvidují nás, my si svá duchovní těla
vezmeme s sebou, nenecháme je tu jim k dispozici. Bez duchovního těla přežijete sotva pár měsíců; spíš týdnů. 
Oni svoji podstatu již zničili. Jsou tu bez ní jak bez páteře, jejich životnost zde by byla velmi rychlá.

     Naši podstatu zničit nedokáží. Pouze mohou vyhubit nás tady na Zemi. Ale my se nenecháme, samozřejmě.

3.12.2025:
Ale nemysleli jste si, že se to nikdy nestane, že ne?

6.12.2025:
Je třeba vědět, čeho je třeba se bát a kdy se bát. Protože když člověk nemá strach, nikdy proti ničemu nic
neudělá. A je třeba vědět, čeho a hlavně kdy se nebát. Protože když se člověk stále bojí, nikdy proti ničemu
nic neudělá.

Pokud by někomu v následujících dnech bylo na zvracení nebo i zvracel, může to být tak trochu moje vina.
V první řadě je třeba zbavit se parazitů. 
     Jedním z největších parazitů, kterých se musíme zbavit, jsou bludy ezoteriky. Nakazuje nám, jak mají vypadat
naše vztahy. Jak nemají vypadat naše vztahy. Co s námi bude po smrti, když naše vztahy jsou či nejsou takové
a takové. Výsledkem je, že se bojíme navázat jakékoli vztahy, podvědomě, nikoli vědomě.
     Nejvíce se ale bojíme potkat vztahy, bytosti pro nás hluboce karmické, se kterými se ale právě potřebujeme
zcela nezbytně setkat. Ezoterika nám brání setkat se s tím pravým světlem. S korunními čakrami. S korunními
svědky. Se vším, co je od hlavy výš. Ezoterika nám brání nebát se.

Posledních čtrnáct dnů, přesněji patnáct, tu řádí silný satanismus. Vydržte ještě dva dny. Pak by se to mělo
uklidnit.